BARBORA BOTKOVÁ

Salesiánská dobrovolnice – 2008 Kongo  (Salesiáni Dona Bosca – jeden z řádů v katolické církvi)

bez vyznání

Je povoláním ilustrátorka, kreslířka, grafička

“ Byla to ta nejlepší zkušenost, jakou jsem kdy měla.“

  

  

://mladez.sdb.cz/slavnostni-vyslani-salesianskych-dobrovolniku/

dopisy z Konga:

KONGO – Barbora Botková – Jambo!

Zdravím vás všechny poprvé z Lubumbashi.

Cesta byla únavná, ale bez komplikací. Dorazila jsem včas, dokonce i moje zavazadlo, takže úvod se vcelku vydařil. Za ty dva dny co tu jsem už znám spoustu kluků.  Ne sice jménem – to asi ještě nějakou řádku dnů potrvá, protože každý má tak tři jména, francouzská, svahilská, případně i vlastní invence -což je ta nejhorší varianta (např. Madžangulu-Kro-Kro), z nichž každé používá různě, zrovna podle chuti a nálady – ale aspoň je jakžtakž rozeznám podle obličeje. Nejsou všichni stejní, jak si většina příslušníků bílé rasy myslí J. Navazování kontaktu tu není opravdu žádný problém: kluci se na mě hned vrhli, povídali jsme si a za chvilku se už chtěli vodit za ruce, mazlit se a pusinkovat. A to nejen ti malí J. Nedělní program je tu docela volný. Ráno mše, tančení, hry, mě docela zaujala hodina jakéhosi hybridního bojového umění, které jeden ze starších zkušenějších kluků (maître-mistr) učil mladší. Myslím, že to měl částečně odkoukané z akčních filmů s Van Damem, který je tu pravděpodobně hvězda první velikosti (nevím nevím, jestli Pat a Mat a Krteček, které jsem si přibalila, budou konkurenceschopní), ale musím uznat, že to mělo i jakýsi duchovní náboj. Bylo to i dost o koncentraci, takové cvičení na výdrž i obratnost. Taky se mi líbilo, jak se starší kluci věnovali těm mladším. Teď přes týden jsou všichni ve škole, učí se od osmi do tří.

O práci tu opravdu nouzi mít nebudu. Dopoledne budu učit v Magone, což je jakési učiliště hned vedle Bakanja cetre, kam taky chodí kluci z ulice nebo z chudých rodin. Učí se tu řemesla jako zednictví, kovářství, keramiku, ševcovství nebo automechaniku. Já bych měla mít na starosti rozvoj umělecké stránky řemeslné činnosti. Ještě přesně nevím, jak to provedu, ale něco snad vymyslím. Dost mě láká představa barevného a veselého areálu, kde by se děcka cítila dobře. Je tady k tomu spousta prostoru – volných nevyužitých zdí, v podstatě bych tak mohla navázat na práci holek a trochu tady to prostředí zútulnit. Zatím ale nic konkrétního neplánuju, spíš se jen dívám a snažím se moc nepřekážet, dle instrukcí se na všechno jak blbec pro jistotu desetkrát ptám, abych si to hned od začátku nezavařila u místní komunity nějakým přešlapem. Od toho tu je maman Annie z Belgie, starší moc milá paní, která mě tu už provedla a ochotně zodpověděla všechny dotazy. V podstatě všichni jsou tu na mě zatím moc milí, doufám, že jim to vydrží, až začnu něco dělat…

Christine, která tu má na starosti doučování slabších dětí, mi ukázala i knihovnu, kterou Gabča s Ivou krásně zařídily. Musím se v ní co nejrychleji zorientovat, abych ji mohla bez ztrát na vybavení zprovoznit. To se tu zjevně často stává, pokud člověk nedává na kluky pozor. Musím trochu proniknout i do svahilštiny, abych se dorozuměla i s těmi nejmenšími, kteří francouzsky neumí. Zatím se zmůžu jen na pozdrav jambo! Jak se máš? Dobře! Jak ses vyspal? Jmenuji se Barbora (mají v tom ještě trochu zmatek, většinou na mě volají Bara Bara, Bora Bora, nebo Bara Bora! Nejčastěji tu zatím slyším větu „tonoseki?“ = ton nom, c´est qui? – Jak se jmenuješ?), děkuji a pár sloves, která v singuláru i vyčasuju díky slovníčku, který zpracovala Jitka. Není to žádná sláva, ale nějak se začít musí a kluci ocení i to málo. Pořád se ptají na holky – Ivu, Evu, Gabču a Jitku – jestli je znám, co dělají a jestli jsou už vdané J.

Moc ráda bych se pochlubila tím, jak jsem statečná, odolávám tu tvrdým domorodým středověkým podmínkám a každý den bojuju o přežití (to je obrázek, jaký si udělala většina mých známých, když jsem jim řekla, že jedu na rok do Konga), ale bohužel bych si vymýšlela. Ubytování mám na místní poměry naprosto luxusní, jídlo je tu výborné a vydatné, počasí je taky snesitelné, i když mi dost vadí všudypřítomný prach, kterého má člověk za chvíli plný nos i oči. Déšť je prý ale zatím v nedohlednu, tak si budu muset zvyknout.

Toť zatím vše, moc zdravím všechny – ty co jsou doma, i ty, co už nějakou dobu slouží ve své nové domovině J. Doufám, že se vám tam všem líbí a přeju hodně štěstí a pevné nervy, pokud je budete potřebovat!

Bára

http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy-kongo/cagliero-dopisy-z-konga/kongo-barbora-botkova-jambo/

KONGO – Barbora Botková – Zdravím podruhé z Konga

Přestože je dnes čtvrtek dopoledne a obvykle je člověk v plném pracovním procesu, já jsem ve svém pokoji a píšu tenhle raport. Radikální změna prostředí si vybírá svou daň a já ležím v posteli, beru prášky a piju čaj. Není to ale nic vážného, doufám, že zítra nebo pozítří už budu v pohodě.

Už jsem se jakžtakž aklimatizovala, dokonce si už pamatuju i docela dost jmen, i když někdy pořád docela tápu… Už jsem se konečně taky pustila do pořádné práce, fázi vyorané myši už mám z větší části za sebou a jsem ráda, že začínají být vidět nějaké výsledky. S klukama právě pracujem na výzdobě školy, kreslíme na stěnu budovy takové malé safari (viz fotky). Kluky to moc baví, akorát přes týden  není moc času, a tak malujem o víkendech. Každý den dopoledne kromě neděle učím kreslení a malování, příležitostně i keramiku v Magone, učilišti blízko Bakanja centre. Když jsem se byla poprvé podívat, jak probíhá výuka, byla jsem docela překvapená. Místní učitel používal dost svéráznou metodu: napsal na tabuli dlouhou poučku o tom, že kreslení je základem veškeré umělecké tvorby, že je potřeba dobře pozorovat a zároveň používat intuici, že všechny předměty si zaslouží být zobrazovány a bla bla bla, to vše takovou vzletnou francouzštinou, které kluci neměli šanci rozumět. Pak to kluci asi půlhodiny přepisovali do sešitu, pak jim to učitel dvakrát nahlas přečetl, pak to četl ještě každý z kluků zvlášť, což zabralo další půlhodinu, protože mnohým čtením vůbec nejde, nakonec to přečetli ještě jednou všichni společně a nato učitel odešel. Já jsem se pak pokusila klukům vysvětlit, co je na té tabuli napsáno. Ještě jsem vyhrabala jakousi konvici, ale už nebyl čas, abychom ji nakreslili. To byla praktická hodina kreslení. Já jsem se k tomu samozřejmě vůbec nevyjadřovala, jen tiše seděla v koutku. Odpoledne si v centru vezmu na doučování nějaký slabší kousek, dvakrát týdně otevřu knihovnu, od příštího týdne budu v Magone učit každé úterý angličtinu a ještě mi volali z jedné školy ve městě, jestli bych u nich mohla učit počítačovou grafiku. Každý večer kromě víkendu učím ještě v první třídě, a ukočírovat těch patnáct malochů je někdy docela o nervy. Hodina tradičně začne tím, že se jich tak polovina vztekne, když jim místo propisek dám jen tužky, a pak trucujou a odmítají pracovat. Marně jim vysvětluju, že deset propisek nemám a v kanceláři mi je nedají, protože moc dobře ví, že by jich většina zmizela někde v propadlišti dějin. Takže nudit se tu opravdu nebudu J.

O víkendu tu pořád hraje hudba – hlavně reggae, které mám sama ráda, a rap. Kluci jsou neuvěřitelně pohybově nadaní. Moc ráda se dívám, jak tančí, ale vždycky někde v koutku aby se jim náhodou nepodařilo vytáhnout mě na parket. To by se pak mohli smíchy potrhat a ani si nepředstavuju ty komentáře.  Ale třeba se jednoho dne osmělím… Oni si opravdu servítky neberou J. Pořád se jim daří dělat si ze mě srandu. Například se mi se smrtelně vážnou tváří pokusili namluvit, že v období dešťů je tu hrozně moc hadů a že je lepší vůbec nevycházet ven, a když už, tak s ostrým klackem, kterým budu ty hady zabíjet.  A hlavně se prý mám vyhýbat stromům, kde hnízdí. No brala jsem to s velkou rezervou, ale přece jen jsem se na to zeptala místního učitele. Ten mi řekl, že za tři roky, co v Bakanja centre pracuje, tu viděl hada jen jednou, a to ještě mrtvého. V neděli tu bývá dost rušno. Chodí se sem umýt a vyprat si i děti z ulice. Z některých jde až strach, jsou agresivní, zfetované nebo opilé, pak jsou tu takoví ti chudáčci s končetinami jak hůlčičky a s nafouknutými bříšky. Je to dost smutná podívaná.

Seznámila jsem se se třemi Belgičankami, které mi pomáhají v knihovně (no, vlastně zatím pomáhám spíš já jim). Je příjemné popovídat si s někým, kdo je z Evropy, stejného pohlaví a navíc i věku jako já a ulevit si tak. Kluci jsou sice skvělí, ale někdy člověku trochu přerůstají přes hlavu, hlavně když se jich deset naráz dožaduje pozornosti. Pak jsem vděčná za každou chvilku volna, kdy se třeba můžu podívat na nějaký film, nebo sednout k internetu a přečíst si zprávy z domova, klidně i společenskou rubriku, která z českých „megacelebrit“ se kde zas opila nebo si našla nového milence, zkrátka cokoliv blbuvzdorného, co vyžaduje minimální koncentraci a psychickou námahu J.

No nic, jdu se podívat na nějaký film!

Hodně štěstí vám všem!

Bára

KONGO – Barbora Botková – trocha filozofování

Ahoj děcka,v poslední době dost vázne komunikace, je tu problém s internetem, dostanu se na něj tak jednou za týden a to jsem ještě ráda.

Teď máme smutek, umřel jeden kluk z Magone, tak se dnes neučí. Já jsem ho nepoznala, už byl v nemocnici delší dobu, umřel na následky nějakého zranění a chudák si dost vytrpěl. Není to vždycky veselé

Jinak si ale nemůžu na nic stěžovat, daří se mi dobře, nemoc neměla nijak drastický průběh a už jsme s klukama opět v plné práci. Kluci z Magone jsou moc šikovní, se druhým a třetím ročníkem pracujeme na výzdobě areálu – můžete mrknout na fotky. Včera jsem začala učit namístní univerzitě počítačovou grafiku. Mám tak skvělou příležitost poznat všechny tři stupně místního školství – základní, střední i vysokoškolské, což je ohromná zkušenost, za kterou jsem moc vděčná. Doufám, že i vy všichni ostatní se máte tak dobře jako já, i když to určitě není vždycky jednoduché. Vždycky když mám špatnou náladu nebo jsem unavená a je mi smutno, tak si vzpomenu na všechno doma, na vás, na rodinu a kamarády, jak na mě myslíte a držíte mi palce, a pak na ty kluky tady, z nichž mnozí nemají nikoho, po kom by se jim mohlo stýskat a kdo by na ně myslel a držel jim palce a přijde mi, že vůbec nemám právo na to, abych si zoufala nebo si na něco stěžovala. A pak si vyčítám, že víc myslím na sebe než na ně, a víc na to, co z toho pobytu tady mám já, než na to, co můžu těm klukům dát. A že bych měla přemýšlet trochu víc nezištně. No a pak si zas vzpomenu na tu práci, kterou tu s nimi dělám, a že jim to k něčemu třeba v životě bude. A pokud si aspoň někdo z nich v budoucnu řekne „teď se mi to, co mě Barbora tehdy v Magone nebo v Bakanja centre naučila, fakt hodí“, tak by to pro mě byla velká odměna. Máte taky občas takové rozporuplné pocity? Jinak jsem ale moc šťastná, že tu můžu být a vím, že mám ohromné štěstí, že jsem tu příležitost dostala. A že ty špatné chvíle jsou naprosto nezbytné a musí přijít, protože co nic nestojí, za nic nestojí. Ale to si teď spíš jen tak říkám, ale ještě naprosto neuvědomuju, to asi přijde až později, možná teprve až se vrátím domů. Ty dny tady plynou tak všedně a samozřejmě, že si vůbec neuvědomuju jejich výjimečnost. To, že učím ve třídě plné malých černoušků, kteří nemají domov, že se s nimi pokouším mluvit svahilsky a někdy na ně zakřičím „Apana kučeza nami“, když mi přerůstají přes hlavu, že tu se staršíma černýma klukama kreslím na zeď nějaký nápis Bakanja centre a vyprávím jim o tom, jak se sníh rozpustí, když ti spadne na ruku, a že u nás nemáme období dešťů a sucha, ale čtyři období, kdy se střídá teplo a zima, a že u nás rodina nevěsty nemusí platit rodině ženicha, a že u nás nejsou děti na ulici, a že u nás nejíme bukari ale brambory, a oni poslouchají a jsou z toho úplně na větvi, to všechno mi přijde teď naprosto samozřejmé a nijak se nad tím nepozastavuju, protože v tom právě žiju. Je to legrační, kdyby mi někdo před rokem nebo dvěma pustil video z budoucnosti, kde bych tohle všechno viděla, říkala bych si jak je to neuvěřitelné a úžasné, ale teď je to něco tak obyčejného, jako když si jdu u nás koupit do obchodu rohlíky na snídani.

Tak tentokrát to má takový lehce filozofický nádech, asi je to tou smutnou atmosférou, která tu dnes panuje.
Mějte se krásně, přeju vám všem moc a moc štěstí a krásných zážitků a dekuju všem za podporu a zprávy

Bára

KONGO – Barbora Botková – Oslava a místní zvyklosti

Zdravím všechny přátele do světa i domů! Po delší odmlce se opět ozývám s novinkami z Lubumbashi. Střídavě se teď potýkám s jakousi záhadnou nevolností a pak je mi zas dobře. Malárie to není, tak mám podezření, že mě možná trochu přiotrávily ty barvy a ředidlo, se kterými teď skoro každý den dělám.

Musím si od toho dát nějaký den oddech. Jinak se ale mám dobře, práce úspěšně pokračuje, kluci jsou fakt moc šikovní. Přes týden je pořád co dělat, o víkendu většinou vyrážím v doprovodu kluků nebo někoho z komunity objevovat město a jeho okolí. Asi před třemi týdny mě bratr Yvon – ředitel Magone, vzal na prohlídku Akademie výtvarných umění, kde jsou teď moji svěřenci na stáži. Budova teda není příliš reprezentativní, jak by se na výtvarnou školu slušelo, ale pěkný barák aby člověk v Lubumbashi hledal lupou, možná spíš mikroskopem. Škola samozřejmě po technické stránce nebyla moc dobře vybavená, ale jinak moc pěkné věci, samozřejmě hodně inspirované domorodým uměním. Prohlídli jsme si ateliér, kde dělali s kovem – studenti tam měli hodně takových neprašovských věcí ze starých trubek a různého haraburdí, to se mi dost líbilo, pak jsme byli v ateliéru keramiky a sochařství, malby a nakonec reklamy. Pak jsme se zajeli podívat do městského muzea, jeho součástí byla i galerie, ve které vystavovali současní konžští umělci. Přišlo mi srandovní, jak byla ta konžská bohéma, se kterou jsem měla tu čest, samolibá. Například ředitelka akademie (madame Séraphine, nevím proč, ale už to jméno na mě působí jako by ji předurčovalo k dráze feministicky angažované umělkyně J ) nám asi hodinu ukazovala svoje věci, pak katalogy a veškeré novinové články, které o ni napsali, nebo ve kterých o ní byla aspoň nějaká zmínka, vykládala o všech svých aktivitách; pak v té galerii prováděl takový mladý kluk – taky artiste, ten nám zas ukazoval milion fotek z nějaké svojí expozice, nebyly na nich vidět skoro žádné obrazy, jen on v nejrůznějších pozicích a z nejrůznějších úhlů a pak nám ukázal jeden z obrazů v té galerii, který dělal on – pár šmouh a několik domečků a podal k tomu vyčerpávající výklad o hlubokém politickém podtextu a sociálním poselství, který ten obraz obsahuje. No ale jinak to bylo opravdu zajímavé. Pak jsme zajeli pozdravit jednu známou bratra Yvona, ředitelku centra pro mentálně postižené děti. To centrum byl fakt zážitek. Ne proto, že by to bylo nějak zanedbané nebo tam s těma děckama nějak špatně zacházeli, právě naopak, měli to tam pěkně zařízené a klobouk dolů před tou prací, kterou tam ředitelka udělala, ale zkrátka – i přesto to na mě působilo strašně depresivně – ty děcka, to byly úplný zvířátka, prostě naprosto odepsané existence, nedokážu si představit, co s nima asi bude, pokud se jim podaří vyrůst. Tady dětský život asi nemá zas až takovou hodnotu, natož život takhle postižených dětí. Slyšela jsem vyprávět takovou historku o mentálně postižené holčičce, kterou lidi posadili doprostřed ulice a čekali, až pojede auto a přejede ji, moc se u toho bavili, a když se jí auto vyhlo, byli z toho celí zklamaní. No a nakonec jsme se jeli podívat na trh s uměleckými předměty. Neměla jsem s sebou peníze, ale Yvon mi slíbil, že mě tam kdykoli vezme, když budu chtít. Jsem ráda už jen proto, že mě tolik neoškubou, když se mnou bude nějaký domorodec. Já bych jim samozřejmě pokorně zaplatila první sumu, o kterou by si řekli, a byl by to určitě minimálně desetinásobek částky, na kterou by se to dalo usmlouvat.  Smlouvat jsem se nikdy nenaučila a asi ani nenaučím. Už se těším, až se tam znovu podívám. Jen jsem zvědavá, jak se mi všechny ty suvenýry podaří narvat do kufru, aby to nebylo těžší než dvacet kilo. Asi budu muset polovinu svých věcí obětovat a nechat je budoucí dobrovolnici (či dobrovolníkovi..?).

Jinak jsem se byla podívat taky v místním pivovaru. Šéfuje tam tomu jeden Belgičan a jeho žena k nám do Bakanja centre občas zajde a věnuje se taky charitativní činnosti, prodává různé věci zazobaným Konžanům a výtěžek z toho jde na děti. Mají moc pěkné bydlení, v areálu pivovaru mezi stromy, hezky u jezírka, daleko od toho randálu tam venku, tak jsem si zas chvíli připadala jak v Evropě. Pracuje tam prý asi dvacet českých svářečů, tak až si budu chtít osvěžit češtinu, abych ji úplně nezapomněla, vím na koho se obrátit.

Ve středu učím na univerzitě, ale moc mě to nebaví. Chtěla jsem po studentech, aby vymysleli návrh na nějaký výrobek, nějakou akci, prostě nějaký reklamní plakát, no a dopadlo to tak, že kluci vystřihli svoji fotku, ve photoshopu ji připleskli k nějakému luxusnímu fáru a hotovo, a holky pro jistotu nevymyslely nic. V Kongu – podobně jako ve většině afrických států – se vysokoškolské studium platí, a to hodně draze, takže je přístupné opravdu jen elitě. Talent a předpoklady holt takovou roli nehrají. Tak mám příležitost pracovat s takovou konžskou zlatou mládeží a musím říct, že si vedle těch vyfiklých holek připadám trochu jako chudá příbuzná. Ale jinak jsou ti studenti moc milí a zdvořilí, zajímá je, odkud jsem a jak to u nás chodí, vůbec nechci říct, že by se tam na mě někdo vyvyšoval nebo tak něco.

No a tahle sobota byla mimořádně vydařená: byla jsem ve městě se dvouma klukama z Magone a novým členem naší komunity-fotbalovým trenérem, „koučem“ Sergem z Kamerunu. Sergovi je asi pětatřicet, je to takový ten „sporťák“, co je ho všude plno a má pořád v zásobě milión vtipných historek z natáčení, nejčastěji fotbalových, takový typ co tě pořád žoviálně poplácává po zádech a bere tě kolem ramen (aspoň teda mě), ve všem se vyzná a se všema se zná, tak trochu vševěd všudybud J. Ale musím říct, že i přes tuhle nepříliš lichotivou charakteristiku jsem ráda, že tu je. Na druhou stranu musím uznat, že má asi opravdu docela přehled, je dost angažovaný v politice, sociálních problémech, celkem se orientuje kultuře, a když se přenesu přes ten jeho rozšafný projev, tak si s ním i docela ráda povídám. Což je moje jediné štěstí, protože si mě zjevně docela oblíbil, čirou náhodou ho potkávám pořád a všude, občas mám dojem, že na mě dokonce číhá, aby se mnou probral něco „neodkladně důležitého“ při kávě a sušenkách. Takže k tomu našemu výletu – vyrazili jsme pěšky na blízký trh. Ráno byla bouřka, ale odpoledne už zas pražilo slunce, tak jsem si chtěla koupit nějaký slamák. Na trhu jsme se pohybovali rychlostí asi jeden metr za pět minut, byla tam hlava na hlavě, děsný randál, tak jsem se neodvážila ani vytáhnout foťák z obavy, že bych o něj do půl minuty přišla. A člověk si musel pořád dávat pozor, aby mu všechny ty troubící auta nepřejely nohy. Tak jsme nakonec nákup vzdali, sedli do taxiku a jeli do centra. Pěšky bysme v tom vedru asi umřeli, je to přecejen velké město. Oproti evropským městům je tu spoustu rozdílů, které už teď ani nějak moc nevnímám, ale aspoň teď se je pokusím trochu popsat. Všechny níže popsané jevy ale asi budou typické pro většinu měst třetího světa. Například hned první den, když jsem přistávala, jsem si okamžitě všimla, že 95% budov je jen jednopatrových, a proto je to město tak roztáhlé. Pár vícepatrových budov je akorát v centru. Tady totiž tolik nemusí šetřit s místem. Nejbližší větší město – Lukasa, je snad sto nebo dokonce 200 km vzdálené. Další věc – peníze. 600 konžských franků je asi jeden dolar. Když mi otec Eric předal 80 eur kapesného za říjen v místní měně, připadalo mi to, jako by vyloupil banku. Takový balík pětisetfrankových bankovek v papírové obálce – člověk má dojem, kolik nemá pěnez, ale když pak za pár sušenek a nějaké ovoce zaplatí pět tisíc, tak ho ten dojem rychle přejde J. Ty jejich bankovky jsou v neuvěřitelně katastrofálním stavu, kolikrát z nich je jen už půlka, nebo téměř ani nejde přečíst, jakou hodnotu mají, jsou tak ohmatané špinavé, že se podobají spíš hadru a člověk má dojem, že se musí v ruce rozpadnout. A navíc často i dost smrdí. Když jsem otevřela peněženku asi s pětitisíci franky, kterou tu pro mě Iva nechala, tak se na mě z ní vyvalil takový puch, že jsem se na ty peníze skoro štítila šáhnout. Naopak dolary, to je jiná věc. S těmi jsem měla velký problém zaplatit. Stačí, aby byly jen mikroskopicky někde natržené, a už je nevezmou. A hlavně nesmí být starší než z roku 2000. Což byly v podstatě všechny dolary, co jsem měla. Ty starší dolary mají portréty prezidentů trochu menší než ty nové. Když jsem poprvé chtěla platit starou dvacetidolarovkou, tak mi prodavač řekl, že tuhle bankovku nebere, protože má ten chlap na obrázku malou hlavu. Nechápavě jsem na něho hleděla a přemýšlela, proč mu vadí rozměr Jacksonovy hlavyJ. Potom mě napadají třeba kočárky. To tady v podstatě neexistuje, aspoň já jsem tu ještě žádný neviděla. Ženy tu nosí děti na zádech v takovém pásu látky, často nechápu, jak ty děti můžou usnout v tak krkolomných polohách se zalomenou hlavou, a říkám si, že jestli přežijou první rok života, tak už musí přežít všechno… Ženy i tady ve městě chodí oblečené v takových tradičních pestře barevných šatech, moc se mi to líbí, třeba si taky časem něco takového koupím. A nosí fakt všechno na hlavě, i obrovské těžké mísy a pytle, a vůbec si to nepřidržujou rukama – nechápu, jak to na té hlavě může držet! Tak to asi tak vše k takovým nápadným odlišnostem, co mě teď napadá. No takže jsme nasedli do taxiku a jeli do centra. Po cestě nás chtěla zastavit policie. Řidič taxiku šlápl na plyn a policajt jen taktak stačil uskočit stranou. Nikoho z posádky to naprosto nevzrušilo – běžná praxe. Tady má totiž policie zjevně opačnou funkci než u nás – místo pomáhat a chránit obtěžovat a znepříjemňovat život. A když se jim podaří tě zastavit, většinou z toho člověk vyjde o nějakou tu tisícovku franků případně šperk chudší (výše poplatku je přímo úměrná světlosti kůže J ), aniž by se dopustil jakéhokoliv přestupku. Jednou, když jsem jela s otcem Michelem do města, nás policajt zastavil a chtěl po otci jeho prsten. Otec Michel už ale ví, jak se v takových situacích chovat a navíc, když ho někdo naštve, dokáže být pořádně nepříjemný. Tak nás policajt nechal být. V centru jsme vysedli a zašli jsme do supermarketu. Ty jsou tu prý dva, docela evropské. Taky jsem tam narazila na pár bělochů. Je srandovní, jak vždycky, když potkám nějakého bělocha (což se ve městě opravdu stane jen velmi zřídka), tak se pozdravíme s takovým mile překvapeným úsměvem, jako dva přátelé, co se dlouho neviděli, a mají radost, že se zas potkali J. Koupila jsem tam nějaké sušenky, zaplatila deset tisíc, a pokračovali jsme v prohlídce centra. Během cesty Sergovi asi třikrát volali známí, jestli se nechce stavit (Serge je v Kongu asi deset dní), poslední byla nějaká dáma, která slavila v jakési restauraci narozeniny. Tak nás tam Serge zavedl. Dali jsme si tam pivo, kluci to svoje vypili snad za minutu, tak jim Serge objednal ještě jedno, což byla chyba. Já jsem se nad tím nějak nepozastavovala, byly to jen dvě piva, navíc kluci už byli plnoletí a předpokládala jsem, že jsou na pivo zvyklí, aspoň bych to od kluků z ulice čekala. Taky jsem jim nechtěla dělat nějaké kázání, byl víkend a koneckonců to byl jejich volný den a mohli si dělat, co chtěli. Vydali jsme se na cestu domů, o půl šesté začínala mše. Kalele už v taxiku vytuhl a nemohli jsme ho vzbudit, Ezechiel byl zatím ještě pořád v rozjařeném rozpoložení a měl z toho ohromnou srandu a já jsem se zhrozila při představě, že Kaleleho v takovém stavu uvidí v Magone. Nechala jsem Serge a Ezechiela, aby ho pokud možno nepozorovaně propašovali do postele, šla jsem si do Bakanja odložit nákup a pak hned do Magone na mši. Když jsem prošla bránou, uviděla jsem Kaleleho ležet na zemi před kuchyní! Pěkně se o něho ti dva postarali! Samozřejmě ho tak viděla půlka Magone, když šla na mši! Tak jsem ho ještě za pomoci dvou kluků vzbudila a uložila. Pak jsem šla na mši a asi za pět minut po mě jsem s hrůzou viděla vcházet dovnitř Ezechiela s otupělým výrazem ve tváři. Usadil se vedle okna, vyčkal na správný moment, kdy se zrovna nezpívalo a otec Michel měl kázání, aby to všichni slyšeli, a z toho okna se vyzvracel. Teď se tomu spíš směju, ale v ten moment jsem myslela, že se asi vyvrátím, protože jsem se za jejich stav samozřejmě cítila do značné míry zodpovědná. Bratr Carlos si Ezechiela, který se naštěstí během mše trochu vzpamatoval a nevypadal ani opile, odvedl do kanceláře a já jsem tam šla s ním a pokusila se to nějak urovnat. Řekla jsem, že toho nevypili moc, že jsme hodně chodili na slunci a asi jim to nesedlo, Carlos to naštěstí celkem vzal, nezlobil se na mě ani moc na kluky, jak jsem čekala, takže z toho naštěstí vyvázli celkem dobře. Ale byla to lekce i pro mě, tohle si už fakt nehodlám zopakovat a už ani kapka piva v mé přítomnosti. Po mši vždycky povečeřím s klukama bukari a poissons salés – slané ryby, které se připravují tak, že je prostě vykuchají a nechají usušit na slunci. Pro zhýčkaný nos Evropana to není zrovna libá vůně, prostě shnilá rybina, ale překonala jsem to, a už mi konzumace téhle místní pochutiny ani moc nedělá problém.

Tenhle víkend měli kluci jakýsi šampionát v tanci reggae. Družstvo Bakanja centre čítalo asi třicet členů! Reggae je tu opravdu skoro náboženství. Dvakrát nebo třikrát do týdne kluci mají „repetition“ neboli opakovací hodinu tance, kdy ti starší učí tancovat ty mladší.  Teď o víkendu to proto byla opravdu důležitá výprava, soutěžilo asi deset družstev z různých salesiánských domů a naši kluci vyhráli. Vrátili se rozjaření, téměř se slzami dojetí v očích. Bylo skvělé je takhle vidět, na podobné úspěchy nejsou zvyklí, většinou o nich všichni mluví jako o „vagabonds“, zlodějích, beznadějných případech, dětech ulice, ze kterých stejně nikdy nic pořádného nevyroste. Problém je, že takhle to prezentují i místní média. Každý takový úspěch je proto pro ně hrozně důležitý a povzbudivý. Z podobných akcí tu například pro kluky uspořádali maraton.

Tím asi končím dnešní dopis. Doufám, že se mi podaří vyčíhat správný moment, kdy Serge zrovna nebude okupovat internet a půjde proud, a co nejdřív dopis odešlu. Teď nám tu začíná období dešťů, prší skoro každý den a při první kapce automaticky vypínají proud, protože po zemi se válí fůra káblů elektrického vedení. Sice tu hrozí povodně a nemoci, ale musím říct, že já si v tomhle počasí libuju. Jednak miluju bouřky a můžu konečně vylézt ven dýl jak na deset minut, aniž bych se přitom musela plížit ve stínu mangovníků :-) .

Bára

KONGO – Barbora Botková – vánoční turnaj a tak

Zdravím všechny domů i do světa! Zítra jsou to přesně tři měsíce, co jsem tu. Už si začínám zvykat, přestávají mi vadit zvědavé reakce okolí, které mi ze začátku i možná trochu naháněly strach.

Takže když vyrazím do města a všichni na mě zírají a pokřikují muzungu muzungu, už to ani nějak moc nevnímám. Taky už přestávám počítat dny a říkat si, kolik měsíců a dnů mě ještě dělí od okamžiku, než si dám v mojí oblíbené hospodě U Labutě pivo s kamarádama. Teda, ne že by se mi nestýskalo, ale dostávám se do fáze dítěte, které si už na táboře zvyklo a líbí se mu tam, a tak už ani nemá takovou potřebu psát mamince každý den zprávu. Proto jsem se teď delší dobu neozvala. Je to ale i tím, že v tuhle předvánoční dobu je tu tolik práce, že si fakt jen stěží najdu čas napsat i jen krátký mail domů. Zapřáhl mě především náš kouč-sporťák-Serge. Serge mi začíná jít pěkně na nervy. Pustil se do organizace velkolepého vánočního fotbalového turnaje, kterého se má zúčastnit asi třicet týmů ze všech místních salesiánských domů ale i veřejnost, a automaticky předpokládá, že mu budu ve všem k dispozici. Aniž bych na podobnou funkci aspirovala, jmenoval mě do jakéhosi organizačního výboru celé téhle akce, a tak jsem byla nucena hodit se do gala (což byl docela problém, vzhledem k tomu, že mám všechno oblečení jak prase od barev, které nejdou vyprat) a jet s ním a ještě jedním členem komunity na oficiální audienci na magistrát za Madame le bourgmestre. Samotné jednání trvalo asi deset minut, ale ztvrdli jsme tam celkem přes hodinu, než nám paní místostarostová stihla povykládat celý svůj životopis, vyjmenovat všechny funkce a organizace, jichž je předsedkyní, členkou nebo mluvčí. Ženy, pokud už se jim podaří dosáhnout nějaké významné funkce, jsou tu opravdu mimořádně ambiciózní a na své úspěchy patřičně hrdé (viz madame Séraphine z minulého mailu). Tyhle formální setkání z duše nenávidím, samozřejmě jsem za celou dobu neřekla ani jedno slovo, jen jsem se pořád tvářila ohromně angažovaně a při každé poznámce důležitě pokyvovala hlavou, případně se křečovitě smála všem vtipům, kterým jsem většinou nerozuměla a připadala si jak úplný idiot. Lidem na magistrátu muselo ještě dlouho vrtat hlavou, jakou funkci v té delegaci měla ta muzungu, která snad neuměla ani mluvit. Mě ostatně taky. Ta akce má být opravdu megalomanská, nevím nevím, jestli si Serge neukousl větší sousto, než je schopen strávit. Každopádně já teď díky jeho egu trávím veškerý svůj volný čas výrobou novoročních přání, dekorací a různých volovin, které se budou pak během akce prodávat ve speciálním stánku s názvem „umělecké předměty“. Nejvíc mě štve, že mou spolupráci pokládá za úplnou samozřejmost. Ne že by přišel a řekl: Barboro, mohla bys pro mě něco udělat? A slovo děkuji se v jeho slovníku asi vůbec nenachází. To je vždycky: je potřeba udělat to a to, tady máš návrh, za týden to potřebuju. No a já jsem samozřejmě tak blbá (ve francouzštině pro to existuje sympatický eufemismus „gentille“), že neřeknu ani půl slova a ochotně všechno udělám, protože tu chci se všemi dobře vycházet. Musím si ale dost připomínat, že je to koneckonců pro dobrou věc a kluci si tu akci užijou. Serge navíc tohohle pracovního poměru dost zneužívá a občas s ním musím strávit celé odpoledne lítáním někde po městě, kdy vyřizujem něco ohromně důležitého a samozřejmě mě nikdy neopomene galantně převést za ruku nebo kolem ramen přes ulici. Akorát tu ulici přecházíme nějak moc často a taky ho pak musím vždycky upozornit, že už jsme ji přešli a ruku už může sundat. Zítra mám narozeniny, tak se děsím toho, že se mě pokusí vytáhnout do nějakého baru. Nemám totiž nikoho, koho bych s sebou mohla vzít jako ochranku, holky z Belgie všechny odjely domů nebo někam na dovolenou a po členech komunity těžko můžu chtít, aby šli se mnou zapařit někam do hospody. Serge je zřejmě typ, pro kterého je flirt a dobývání ženských srdcí jakýsi druh sportu, takže jeho zájem bohužel nemůžu přičítat svým kvalitám a neodolatelnému šarmu. S výjimkou maman Annie, která právě oslavila sedmdesátiny, jsem tu jediná osoba ženského pohlaví, tím pádem asi jediný přijatelný objekt jeho zájmu. Od doby jeho příjezdu taky pozoruju, že pokaždé, když na internetu zadávám adresu seznamu, než se dostanu k písmenu Z, rozvine se pod lištou bohatá nabídka stránek začínajích na „sex“, která je týden od týdne bohatší. To bych mu nevyčítala, každý máme své potřeby, ale přecejenom by je mohl uspokojovat trochu diskrétněji než na komunitním počítači, který tím pádem taky vystavuje vysokému riziku zavirování. Taky jsem v dokumentech narazila na jeho polonahé (díkybohu jen polonahé) autoportréty před zrcadlem. Uznávám, že už jsem docela zaujatá a začínám být alergická už jen na jeho hlas, připadá mi trapný způsob, jakým chodí i jakým drží příbor. Ale zas na druhou stranu se o tuhle averzi občas podělím s klukama z Magone, děláme si srandu z jeho uplých kalhot, jeho přízvuku, a to nás docela sbližuje. Takže i Serge mi prokazuje svým způsobem službu J. No ale dost už o Sergovi, poračování příště, to už jeho vztah ke mně možná tak vřelý nebude, protože jestli to tak půjde dál, asi už se neudržím a něco mu řeknu a odkážu ho do patřičných mezí. Jinak si ale na nedostatek uznání rozhodně stěžovat nemůžu. Často si říkám, jaké mám ohromné štěstí, že jsem se dostala na místo, kde si mojí práce váží, kde si taky váží mě jako člověka a zajímají se o moje potřeby, a snaží se, abych tu byla spokojená a šťastná, což se jim zatím stoprocentně daří. To jsem si uvědomila, hlavně když jsem si přečetla poslední Terčin mail z Azerbajdžánu.

Asi před týdnem jsme tu slavili svátek panny Marie. Pro mě to znamenalo především důkladný průplach střev. Celé následující dopoledne jsem se v pokoji svíjela v křečích a neodvažovala se vzdálit od záchodu dál jak na deset metrů. Přitom nemůžu říct, že bych to s jídlem a pitím nějak nezřízeně přehnala, holt asi nezvyk. Bukari jím jen tak jednou do týdne, a to ještě s hodně velkou mírou, a tentokrát jsem se možná trochu moc rozšoupla. Zato byla sranda sledovat pedagogický sbor mimo pracovní dobu a ještě navíc ve sváteční den. Co se jídla i alkoholu týče, tady opravdu nejsou žádní asketové, a když mají příležitost, dají si rádi do nosu. Většina učitelů mi připadala jak banda puberťáků, která poprvé vyrazila někam bez rodičů. Já jsem to zabalila trochu dřív, protože jsem začínala cítit, že mi ta obdoba našich škvarků, ze kterých ještě trčely chlupy, neudělala zrovna dobře. Nechala jsem jim tam ale foťák, a při prohlížení těch fotek jsem se fakt pobavila. Messieurs les professeurs si s ním vyhráli jak malí jardové, fotili sami sebe v nejrůznějších pozicích, jak upíjí ze sklenice, jak důležitě telefonují a házeli přitom do objektivu takové sveřepé pohledy, a pak za mnou každý z nich chodil a říkal, ať hlavně nechám udělat všechny fotky, na kterých je on, že je potřebuje do svého alba. Mimo to jsme tu taky před časem měli velkolepou oslavu sedmdesátin maman Annie. Kluci si připravili parádní program, kde se hlavně tančilo, reggae, disco, a maloši nacvičili takový úžasný domorodý tanec, udělali si z pytlů takové sukně s třásněmi, pomalovali si obličeje, koneckonců posuďte sami, viz foto. Zítra mám narozeniny já, tak jsem včera byla ve velkém nakoupit sušenky a bonbóny, ať z toho kluci taky něco mají.

S klukama z Magone je to těžký. Sice to je umělecký obor, ale tady je potřeba pojem uměníchápat trochu jinak. Je to v podstatě řemeslo, kterému se dá vyučit, jako mechanik nebo svářeč. Důležité je hlavně zvládnout technologie – jak pracovat s kovem, s hlínou, ale umělecká stránka věci už roli nehraje, vždycky je nějaká předloha, která se dá zkopírovat. Takže pokud se někdo rozhodne dělat umělecký obor, vůbec to neznamená, že by musel mít talent nebo aspoň trochu estetické cítění. A tady v Magone to bohužel platí dvojnásob. Kluci jsou fajn, ale motivace něčemu se naučit je u nich v devadesáti procentech nulová. Ani někteří z druhého a třetího ročníku nejsou schopní základních úkonů, jako nakreslit čtverec. Když jsem po nic chtěla, aby na přímce odměřili pět centimetrů, bezradně manipulovali s pravítkem a tužkou a vůbec nevěděli, jak na to. Prostě katastrofa. A vysvětlit jim, jak důležité pro život je naučit se nějaké řemeslo, mi přijde často jak házení perel sviním. Jsou pořád samá srandička, stále by si jen vykládali a dělali kraviny a nic neberou vážně. Hrozně mě to rozčiluje, někdy mě fakt děsně vytočí jejich otrávené obličeje, když po nich vyžaduju nějakou aktivitu, ale zároveň je mi jich líto, protože jinak jsou moc fajn a mám je ráda a představím si, jak to s nima asi dopadne a jak uživí sebe a svoji rodinu, když skončí jako absolventi uměleckého boru, kteří neumí ani držet štětec. A jsem naštvaná i na sebe, že nemám víc trpělivosti, abych je dokázala přinutit něco dělat. V lednu by údajně měla naší komunitu obohatit další dobrovolnice, Belgičanka, údajně taky výtvarnice, tak mi třeba v Magone trochu vypomůže. Sice jen na tři měsíce, ale aspoň něco, už se na ni moc těším. Dvakrát do týdne sem sice chodí dvě tři holky z Belgie a pomáhají mi v knihovně, jedna z nich se teď ale vrací domů. Bude tak bezva mít tu někoho stejného věku a pohlaví, dokonce Evropana, s kým si budu moct popovídat, přestože spřízněnou duši jsem si tu už našla. Dost jsem se tu sblížila s jedním z bratrů, Antoinem, se kterým si ráda povídám.Antoine zbožňuje raggae,  je zapálený rastaman, obdivovatel Boba Marleyho a Che Guevary a řekla bych, že vyznává jakousi zvláštní filozofii militantního pacifismu, tzn. že je přesvědčen, že pro svobodu a mír člověk nemá váhat použít zbraň. Některé jeho teorie mi moc pod nos nejdou, ale na druhou stranu chápu, že ve člověku, který pochází z východu Konga, tudíž zažil válku, ví, co je to týden nejíst, opustit domov, utíkat před armádou a dívat se smrti do očí, podobné myšlenky lehko najdou živnou půdu. Debaty s ním jsou vždycky ohromně zajímavé, nutí mě to přemýšlet nad věcmi, které jsou pro mě jako středoevropana nepředstavitelné a jsem moc ráda, že tu někdo takový je.

Před pár dny tu byla hrozná bouřka. Rány jak z děla, při kterých jsem div nedostala infarkt. Praštilo to do jednoho kluka, ale měl ohromné štěstí a vyšel z toho jen s trochu popálenou rukou a zády. Tak jsem pak večer přemýšlela nad tím, jak jsem měla před odjezdem trochu obavy z nemocí a aby se mi tu něco nestalo, a jak je to vlastně úplně jedno, protože takový blesk do mě může uhodit jak v Lubumbashi, tak v Přerově. Tak to jen taková závěrečná úvaha, aby to tentokrát nepostrádalo přiměřenou dávku reflexe a nezůstalo to jen u pomlouvání Serge a učitelského sboru J.

Mějte se krásně v tento příjemný předvánoční čas, pořádně to oslavte a ať se vám moc nestýská po kaprovi a bramborovém salátu J.

Bára

KONGO – Barbora Botková – Co chceš? To je život

Zdravím všechny přátele, naposled v tomto roce. Užívám si příjemného, věřím, že i zaslouženého odpočinku a nicnedělání. Ještě týden máme vánoční prázdniny. 

Měla jsem trochu obavy, jak prožiju Štědrý den, poprvé mimo domov a rodinu. Ta mi samozřejmě chyběla a bylo krásné zavolat domů, když seděli všichni kolem štědrovečerního stolu, slyšet hlas své sestry, maminky, babičky a pozdravit i všechny ostatní. Jinak byl Štědrý den ale krásný. Ráno jsem jela s maman Annie do Bakanja ville, kde jsme společně celý den připravovaly balíčky pro kluky. Do každého housku se salámem, džus, pár bonbónů a sušenky. Celkem asi dvěstěpadesát balíčků. Večer jsme je rozdali klukům, a bylo skvělé dívat se na ně, jak se celí rozzářili a pak s pusou plnou sušenek na nás volali Merci maman Annie, merci Barbora! A někteří dokonce byli ochotní podělit se, přiběhli a nabídli sušenku. Zbylo asi sedmdesát balíčků, a tak jsme nasedli do auta, vydali se na noční jízdu městem a hledali jsme kluky, kteří spali na ulici a rozdávali jim je. Kluci už otce Erica a maman Annie dobře znají a poznají jejich auto, a tak se co chvíli odněkud vynořila banda kluků, rozběhla se za autem a křičela Pere Erike, pere Erike! U jedné takové skupinky jsme se zastavili a chvilku si povídali. Šel kolem nějaký člověk a řekl otci Erikovi: Nebavte se s nimi, to jsou grázlové a zloději. A otec Eric mu odpověděl: To nejsou grázlové a zloději, to jsou moji přátelé. A ten chlap jen vyvalil oči, šel si dál svou cestou a nejspíš si říkal, že ten muzungu to asi nemá v hlavě v pořádku J. Otec Eric by se pro kluky rozdal, ale musím říct, že při kontaktu s dospělými u něj občas pozoruju náznak jakési, pravděpodobně sice neuvědomělé, přesto ale nadřazenosti, která se mě nemile dotýká. Před pár dny jsem měla narozeniny, a tak jsem s otcem Erikem, otcem Michelem a maman Annie šla na večeři do nóbl čínské restaurace. Otec Eric se k číšníkovi choval dost přezíravě, automaticky mu tykal, a když na něj mluvil, ani se na něj nedíval. To platí ale i pro ostatní Belgičany, kteří jsou v Kongu už dlouhou dobu. O otci Michelovi nemluvě, ten mě svým jednáním s místními lidmi někdy opravdu docela šokuje. Já si jich jako lidí moc vážím, mám je ráda a obdivuju práci, kterou tu s dětmi dělají, ale někdy mám dojem, že v nich jsou zakořeněné přežitky a postoje z doby kolonialismu, kterou tu zažili. Že místní lidi mají rádi, děti dokonce zbožňují, ale podvědomě je nikdy neuznali za sobě rovné. Nevím, možná jim křivdím a je to prostě jen jejich „nature“ a mluvili by tak i s číšníkem v belgické restauraci.

Velký vánoční fotbalový turnaj nemá u veřejnosti takový ohlas, v jaký jeho organizátoři doufali. Všechny ty stánky s občerstvením, VIP parkoviště, placené toalety nakonec nebyly téměř k ničemu, protože kromě hráčů a pár fanoušků skoro nikdo nedorazil. Neodpustím si malé rýpnutí – myslím, že Serge to musí docela štvát. Tenhle turnaj rozhodně nebyl zorganizován jen pro rozptýlení místní mládeže, určitě v tom víří i dost peněz a tenhle byznys mu teda moc nevyšel. Myslím, že to nebyl dobře zvolený termín, lidi nemají během svátků peníze, chtějí být spíš s rodinou než někde na hřišti sledovat fotbal a pít předražené pivo. Ale částečně se to dá určitě interpretovat jako selhání Sergových organizačních schopností, což musí být rána pro jeho gigantické ego (chi chi chi J ). Naši kluci včera vypadli, takže už to pro mě není ani divácky moc atraktivní.

Když jsme odjížděli, všichni jsme věděli nebo alespoň předpokládali, že rok života v zemi, kde žebříček hodnot je poskládán často jinak než u nás, změní způsob našeho myšlení a pohledu na svět. To se děje tak samozřejmě, když kolem sebe vidíme tu bídu a často neuvěřitelné podmínky v jakých lidé dokáží žít, a přesto jsou spokojení. U mě má na téhle přeměně ale velkou zásluhu i bratr Antoine, se kterým vedem debaty někdy i do tří do rána. Antoine je z východu a zažil válku. Vykládá mi o tom, jak museli s rodinou utéct před armádou, jak je v noci na útěku, kdy ušli třeba padesát kilometrů denně, překvapila skupina vojáků, kteří jim mířili zbraní do obličeje. Antoine už v modlitbě prosil Boha, aby ho přijal do svého království, a zachránilo je jen to, že jeden z nich uviděl na Antoinově ruce náramek v barvách rasty, a protože sám měl rád reggae, nechal je jít. Kam přišli vojáci, tam si nikdo nebyl jistý, že v příští minutě bude ještě naživu. Přišli do Antoinovy vesnice, do domu jeho rodiny a chtěli znásilnit jeho sestru. Tak byla rozhodnutá radši zemřít, a tak ji nakonec nechali být. Jindy jim na útěku spadl do řeky jediný pytel s potravinami a museli být tři dny o hladu, než došli do vesnice, kde jim jedna žena, která sama neměla téměř nic, dala najíst z toho mála, co sama měla. Jak muži zůstali ve vesnici, aby chránili své domovy, i když věděli, že proti po zuby ozbrojené skupině vojáků nemají žádnou šanci, a ženy s dětmi a starými lidmi se schovali. Když už neměli co jíst, vyloupili sklad. Chytili je vojáci, ale protože ten den měl Kabila v tom kraji nějaký meeting, místo aby je na místě zastřelili, nahnali je tam. Nakonec si mohli ze skladu odnést rýži a Antoine mi s úsměvem popisuje, jak krásné je, když můžeš donést jídlo své rodině, která už umírá hladem. Tohle jsou příběhy, které známe jen z televizních zpráv a dokumentů, které v nás sice vyvolají emoce a říkáme si, jak je hrozné, že kdesi v Africe lidé tak trpí, ale právě protože je to kdesi v Africe a my v té realitě nežijem, emoce vyprchá s koncem dokumentu nebo reportáže. A když teď mám najednou možnost ne sice vidět to na vlastní oči, ale aspoň poslouchat vyprávění člověka, který tyhle věci skutečně prožil, připadám si jakoby probuzená, překvapená, že takové hrůzy opravdu jsou realitou spousty lidských životů a nejsou to jen abstraktní reportáže odněkud zdaleka. Fakoly, raggaeman z Pobrezi slonoviny, zpívá v jedné písničce: „Afrique n’est pas telle comme tu la crois, viens voir chez ceux qui n’ont rien comment ils savent donner.“ Afrika není taková, jak si myslíš. Jdi se podívat k těm, kteří nemají nic, jak umí dávat. Tohle je zdroj solidarity afrických obyčejných lidí, kteří už pochopili, že nejsou pány svého života a ví, že smrt může přijít v kterýkoliv moment a berou to se stoickým klidem. Takových příběhů mi Antoine vykládá celou řadu a přitom je nazývá „petites expériences“- drobné žážitky. Místo aby se slzami v očích vzpomínal na momenty, kdy se loučil se životem, tak se teď nad těmi vzpomínkami usmívá, jen pokrčí rameny a říká mi: Co chceš? To je život. A já si říkám, že vůbec nevím, co je to život, a že by pro mě každý z těch „drobných“ zážitků, jak on je nazývá, byla taková obrovská zkušenost, ze které bych se možná už nevzpamatovala, závidím mu tyhle otřesné zkušenosti a doopravdy mě téměř mrzí, že jsem měla takové štěstí a narodila se v zemi a v podmínkách, které jsou tak příznivé, že nám často neumožňují ocenit to, co je v životě opravdu důležité.

Takže díky Antoinovi jsem si tu zamilovala i reggae, které jsem měla sice vždycky ráda, ale teprve teď jsem pochopila jeho filozofii, texty, které jsou možná zdánlivě naivní a banální, ale ve skutečnosti mají ohromnou hloubku. Je to hudba chudých a nevzdělaných, kteří nemají nic, a přesto jsou šťastní a plní optimismu.  Don’t carry about the things cause everything’s gonna be allright. Nedělej si těžkou hlavu, všechno bude zas dobrý. To zpívá Bob Marley v době, kdy věděl, že umírá. Myslím, že k tomu není co dodat J.

Mějte se krásně a šťastný rok dva tisíce devět!

Bára

KONGO – Barbora Botková – Jak jde život

Srdečné pozdravy z Konga! Právě sedím v počítačové učebně v Salamě, začínám sepisovat tohle vyprávění a nechávám studenty, ať si pracují na svých – bohužel ve většině případech nepříliš invenčních – projektech, které jsem jim zadala jako finální ročníkovou práci.

Minule se mě trochu ostýchavě a znepokojeně ptali, jakým způsobem hodlám hodnotit jejich práci, a skoro jsem slyšela spadnout ten balvan z jejich srdcí, když jsem je ujistila, že u mě určitě nikdo nevyletí. Ani já se v téhle roli vysokoškolského učitele necítím nijak uvolněně. Jednak si nejsem zrovna dvakrát jistá svými pedagogickými ani odbornými kompetencemi a pak chvílemi mám pocit, že jsem to spíš já, kdo je v pozici zkoušeného a tihle studenti bedlivě pozorují, jakým způsobem učím. Sice mě to učení tady moc nebere, ale jednou jsem se do toho pustila, tak už to nějak doklepu. Když nic, tak je to aspoň zajímavá zkušenost a i docela atraktivní údaj v životopise.

 Před nějakou dobou proběhlo velké slavnostní  novoroční setkání salesiánské rodiny. Kluci tam měli taneční vystoupení a tak nás tam ráno zavezl autobus. Součástí dopoledního programu byla i nekonečná prezentace připomínající významné události uplynulého roku. Pojem významná událost znamená ovšem v místním prostředí, kde je rodina posvátná instituce, i svatba sestřenky manžela tety ze třetího kolene, a taková skromná rodinná oslava může připomínat sraz celého univerzitního ročníku po pěti letech. A tak jsme asi dvě hodiny poslouchali, že se bratrovi otce Mumby z komunity Ruashi narodila dvojčata,  že strýc sestry Florentine z komunity Laura oslavil dvaapadesáté narozeniny, že umřela babička bratra Pascala z komunity Jacaranda atd atd, to vše doprovázeno důkladnou fotodokumentací. Díky bohu, že tady domácí mazlíčci zrovna moc nefrčí, to bychom tam seděli asi ještě dnes. Zajímavý byl i výběr hudebního doprovodu prezentace, kdy se Čtvero ročních období střídalo s My heart will go on (Céline je tu hvězda první velikosti, dokonce i ty největší drsňáky z Magone dojímá tenhle hit i nešťastná láska Jacka a Rose), pak hned Osudová následovaná rozvernou tradiční konžskou melodií.Tradiční konžská hudba mě teda moc neoslovila, přijde mi to jako jakési kakofonní jódlování, v televizi to běží co chvíli, většinou jsou to klipy prvoligového amaterismu, ve kterých až desetičlenná skupina tanečníků zběsile vrtí pozadím, což má snad evokovat rituální křepčení afrických křováků kolem ohně, mě to ale připomíná spíš hejno tokajících tetřevů. Každopádně ale netrpím tolik jako při Rihanně a jejím « Pod mojím deštníkem » a podobných perlách amerického hudebního showbyznysu, které kluci bohužel oceňují. Taky si tady ohromně libují v takových sladkobolných přeslazených cajdácích, a v jednom takovém videoklipu jsem dokonce měla tu čest účinkovat. Když jsem se jednoho krásného slunečného odpoledne vracela z města domů, bylo v Bakanja dost rušno. Natáčel se videoklip k jednomu takovému skvostu. Pobaveně jsem sledovala, jak se v trávě válí chlapík ve sněhobílém kvádru, s rukou na srdci a výrazem, že se každou chvíli rozbrečí, naprázdno otevíral pusu a předstíral jakousi milostnou agonii. Bavila jsem se ale jen do chvíle, než mě jeden člen štábu chňapl a než jsem se stačila vzpamatovat, už jsem se s tím unylým zpěvákem procházela ruku v ruce po trávě a celý štáb se radoval z takového nečekaného úlovku. Člověk by řekl, že je to nějaký zamilovaný popěvek, ale to by se pletl. Když jsem se dozvěděla, že jde o náboženskou píseň, docela mě to zarazilo. Asi jakési CD The Best of Jesus. Tady je víra takovou samozřejmostí, že z ní dokážou udělat výnosný obchodní artikl a neuvěřitelný komerční kýč. Jestli to někdy uvidí v televizi někdo z komunity, tak asi umřu hanbou. A to přestože jsem na zájem médií docela zvyklá. Jak je někde nějaká větší akce a je u toho i televizní štáb, objektiv kamery na mě míří podezřele často. Občas, když přijdu do hodiny na univerzitě, studenti mi říkají, že mě včera viděli v televizi. Například při finále vánočního turnaje (který mimochodem kluci z Magone vyhráli) jsem seděla ve VIP tribuně, do které mě umístil Serge, pravděpodobně za účelem zviditelnit skrz mou osobu svůj pompézní projekt a přidat mu na vážnosti. K tomu by mu ale nepomohla asi ani celá armáda bílých polonahých mažoretek, protože to, co jsem si troufla nazvat “VIP tribunou”, byl ve skutečnosti dost žalostně vyhlížející stánek vratké konstrukce přikrytý děravými plachtami. V polovině zápasu se přihnal ohromný liják, který ho v minutě smetl z povrchu zemského, a tak jsem se asi čtvrt hodiny mačkala pod kusem plachty mezi jakýmsi ometálovaným pohlavárem (bůhví kde ho Serge schrastil) a madame la bourgmestre. Tu jsem silně podezřívala z toho, že její hlavní důvod, proč se tak velkoryse ujala patronátu téhle akce, nebylo ani tak vyjít vstříc místní mládeži jako spíš mediálně se zviditelnit. To se jí každopádně stoprocentně podařilo, když schytala pěknou spršku a její obrázky à la zmoklá slepice se prý v televizních novinách taky mihly. Já jsem se v reportáži taky párkrát objevila. Pro mě jako naprostého antiexhibicionistu je to docela utrpení, ale už si na ten přehnaný zájem o moji osobu začínam docela zvykat, i když mě to občas uvádí do rozpaků. Protože kromě toho, že mám bílou kůži, nedokážu uvést žádnou moji zásluhu nebo kvalitu, která by mě opravňovala užívat všech těch možných privilegií, VIP míst a projevů úcty, kterých se mi dostává kamkoliv přijdu. Jako bych byla nějaký nadčlověk. No tak snad mi to moc nestoupne do hlavy…

Na Nový rok si oba naši kuchaři vzali dovolenou a tak mě chtěli pověřit vařením. To mě velmi znepokojilo, protože když jsem střízlivě zhodnotila své kulinářské schopnosti, bylo mi jasné, že tak čelím reálnému riziku, že mě bezprostředně po pozření prvního chodu deportují zpátky do Česka. Ale když můj zděšený výraz uviděla maman Annie, tak se naštěstí nade mnou slitovala a nakonec strávila celý den v kuchyni se mnou. Trochu jsem po téhle zkušenosti ztratila apetit, protože kdykoliv jsem otevřela nějakou skříňku nebo nadzvedla pokličku, rozprchlo se do všech koutů množství brouků a jiného hmyzu všech možných rozměrů, barev a tvarů. Občas nějaký proběhne při jídle po stole, na to už jsem zvyklá, i na nějakou tu myšku v pokoji, ale přece jen, vidět přímo hnízdo celé té hmyzí kolonie, to mnou trochu otřáslo a představila jsem si, kolik těch potvor je asi rozmixovaných nebo rozvařených v bramborové kaši a v polévce… Podobně mě znechutilo, když jsem uviděla malého Makonga, jak s gustem okusuje nožičky jedné tučné kobylce. Pokud by mi v nějaké domácnosti nabídli podobné občerstvení, nevím nevím jestli bych byla schopná překonat odpor a vyhnout se tak riziku, ze urazím paní domu. No a když už jsme u toho hmyzu – když jsme byli s klukama dolovat hlínu pro práci v ateliéru (to je můj oblíbený rituál – u nás keramickou hlínu kupujem za hříšné peníze a tady stačí vzít kýbl, motyku a lopatu, prodrat se nějakých sto metrů houštím za ateliérem, kde teče potok, vykopat tak metr hlubokou jámu a pak nabrat hlíny kolik je libo), šlápla jsem do mraveniště takových velkých červených mravenců a pak jsem to pěkně rychle metla zpátky do ateliéru, kde jsem bleskurychle sundala kalhoty a snažila se ty potvory vymést. Pár jich tam ale zůstalo, a tak měli kluci celý den o zábavu postaráno, protože jsem co chvíli vyjekla a začala honit v kalhotách i v tričku nějakou tu červenou mrchu. Dělali si legraci, prý proč jsem jim tvrdila, že neumím tančit ani zpívat disco, když teď předvádím takové profesionální kreace.Otec Michel mi zas na ruce ukazoval jakousi velkou popáleninu, pro změnu zas od pavouka. Jindy zas vedle mě spadl ze stromu takový malý had ve smrtelném zápase s ještěrkou. Bylo z toho zajímavé asi desetiminutové divadlo, než je učitel rozdrtil podpadkem. Lidi tady taky mají strach ze sov. Když jsem jim řekla, že mě teda výři s těmi svými chlupatými oušky a velkýma očima připadají moc roztomilí, tak na mě hleděli, jako bych nebyla normální. Sova jako noční pták má podle nich nebezpečnou čarovnou moc. A taky se tu jí krysy. Tak to byla taková malá vsuvka Ze života zvířat.

Trochu jsem se po novém roce v Magone vztekla. Nestává se mi to často, jsem spíš flegmatik, ale pracovní morálka v ateliéru už fakt klesla pod hranici únosnosti. Kluci nedělají vůbec nic, pořád jsou jen samá srandička a kravina, desetkrát jim řeknu, aby konečně začali pracovat, tak vždycky chvilku předstírají nějakou aktivitu a pak se buď nenápadně vypaří z ateliéru nebo se vyvalí na lavici a naříkají, jak jsou unavení. A já opravdu už nemám sílu ani náladu pořád někoho nahánět zpátky do ateliéru nebo v jednom kuse bezvýsledně buzerovat kluky. Navíc byl v ateliéru neuvěřitelný bordel, na zemi se válely rozbité věci, které jsem udělala před prázdninami, a někdo vylomil zámek skříňky, kde byly zamčené barvy a z poloviny ji vybrakoval. A tak, když v pátek za čtyři a půl hodiny dopolední výuky při počtu asi sedmi studentů vznikla jedna jediná keramická nádoba (kterou jsem navíc ještě udělala já), tak už mi ruply nervy a dokonce jsem jednoho kluka trochu zbombardovala hlínou. To už jim došlo, že si nedělám srandu, a tak se někteří dokonce i přinutili něco dělat. Na druhou stranu mě potěšilo, když jsem v pondělí viděla, že toho konfliktu litují a od rána pokorně poslouchají moje příkazy. Bohužel bylo předčasné dělat si přehnané iluze, protože uz další den se pracovní tempo pozvolna začalo vracet do vyjetých kolejí. Jinak mám ale ty kluky moc ráda, v ateliéru je vždycky sranda, jen bych si moc přála, aby jim konečně došlo, že jednoho dne se o sebe budou muset postarat sami, a už jim hodní salesiáni nebudou zadarmo dávat bukari, fazole a poissons salés… Někteří už pochopili, ale je jich spousta, kterým se ještě nikomu nepodařilo vtlouct do hlavy, že bez práce nebudou koláče. Občas si vykládám s některým z kluků o samotě, a tak se dozvídam dost smutné životní příběhy. Jeden za války ztratil během jednoho týdne čtyři ze sedmi sourozenců a sám taktak že přežil. Jinému před očima na ulici zabili otce nějací grázlové. Když mi tohle vypráví s takovou tou životní moudrostí a fatalismem, který jsem popsala v minulém mailu a který bych pojmenovala asi jako « co-chceš-to-je-život », sedmnácti osmnáctiletý kluk, tak mě to vždycky dostane a hned si uvědomím, že tyhle kluky nemůžu soudit, i když mám někdy během hodiny sto chutí je pořádně nakopnout.

Dorazila nová dobrovolnice, Femke z Belgie. Byli jsme ji vyzvednout na letišti a tak, když jsem ji sledovala, jsem si zavzpomínala na moje první chvíle a dojmy v Kongu a trochu jsem ty čtyři měsíce tady zhodnotila. Přiznávam, že s jistou dávkou sadismu mě baví sledovat ty její vyjevené reakce, které jsou průvodním jevem téhle počáteční fáze vyorané myši. Chudák není stejně jako já na začátku úplně ve své kůži, když se na ni vrhne to stádo kluků a každý ji ohmatává a křičí na ni cosi ve svahilstině. Tak se jí ten start snažím trochu ulehčit a ujišťuju ji, že to přejde a zvykne si na to, že nemá chvíli klidu a soukromí, protože na její dveře buší deset řvoucích děcek.

Včera měl oslavu narozenin jeden z bratrů, Carlos. Mám moc ráda tyhle komunitní oslavy, je to příjemné zpestření všedního toku dní, jestli se teda dá vůbec říct, že dny jsou tady všední. Každopádně je moc pěkný, jak se lidi z komunity navzájem k sobě chovají, i když sem tam k nějakému konfliktu nevyhnutelně musí dojít, hlavně když se u jídla diskuze stočí k politice. Oslavenec je už od rána chýčkán a obletován. Ale i bez narozenin jsou k sobě všichni moc pozorní. To je vidět třeba i u jídla. Jak zasednem ke stolu, hned mi někdo vezme talíř a naservíruje polívku, já zas vezmu jeho sklenici a naleju vodu, i když si tak navzájem spíš překážíme a bylo by daleko pohodlnější, kdyby se každý obsloužil sám. Oslava se včera trochu protáhla, asi tak do jedné do rána, a teď nejsem zrovna dvakrát svěží. Ale i ostatní se docela odvázali, dost se tančilo a zpívalo a polovina komunity dnes u snídaně chyběla. Takže jsem nakonec dopadla asi ještě dobře. Odpoledne bych to ráda dospala, dnes mám volno, jenže Serge, který po bombastické vánoční fotbalové akci nemá pořádně do čeho píchnout, se dopoledne válí v křesle před televizí (případně sjíždí na komunitním počítači pornostránky) a odpoledne pořádá prozměnu turnaje dámy. Problém je, že hlavní tábor rozbil před svým pokojem, který je hned vedle mého, takže je pod mým oknem takový řev, že se s odpolední siestou můžu rozloučit. I když ten řev snáším možná líp než Sergovo rozumování a poučování o taktice.

Právě tu vypadl asi na pět minut proud. Studenti, kteří pracují na počítačích se zděšeně chytají za hlavy a nadávají, protože si svoji celodopolední práci samozřejmě zapomněli průběžně ukládat. Mně se to taky stává, ještěže tohle píšu na notebooku, jinak by to bylo taky v háji. Už budu končit, za pět minut mě čeká taxík a transportuje mě na oběd do Bakanja centre. Zatím nemám ještě dost kuráže cestovat veřejnou hromadnou dopravou bez doprovodu kluků dál než jednu zastávku. Názvy ulic a čtvrtí jsou pro mě těžko zapamatovatelné, tak by se mi mohlo lehce stát, že bych se ocitla na opačném konci města, než kam jsem měla původně namířeno.

Jinak se omlouvám za obsahovou koncepci dnešního dopisu, jak se tak na to dívám, moc hlavu a patu to nemá, nějak tomu chybí návaznast, ale snad si to přeberete.

Žijte blaze J

Bára

 

CZECH / ENGLISH